czech boy from a small town

Dnes je to měsíc a šest dní, co žiji v Anglii, přesněji ve městě zvaném Bournemouth. Proč o tom vůbec píšu? Už je to pěkně dlouhá doba, kdy začalo velké rozhodování co dál!

Takže od začátku.

VŠ nedopadla a rozhodně jsem nechtěl promarnit jeden rok života ve svém nudném rodném městě a zůstat na krku rodičům. Zvažoval jsem různé možnosti, až když jednou, mi můj kamarád Filip řekl, že má v plánu odcestovat na jih Velké Británie. Znělo to jako nejlepší nápad, a proto jsem nad tím začínal víc a víc přemýšlet. Prázdniny utekly jako voda a já věděl, že už to za chvilku přijde, jedno velké dobrodružství, velký nový začátek.

Filip odjel 4. října a okamžitě nám začal hledat ubytování, do té doby bydlel u své tety ve vedlejším městě, která tady už žije se svou rodinou 17 let. Bydlení našel rychle a já mohl koupit letenku a vydat se na cestu. Letenku jsem si koupil 19 října, den po mém svátku, kdy na „oslavu“ přišlo pár členů rodiny, tak jsme si všichni posmutnili, velkolepě se rozloučili a vzhledem k tomu, že to byl zrovna pátek, taky jsem se večer s kamarády pěkně zlil.

Týden utekl jako voda, byl pátek večer 27. října a já už věděl, že je to moje poslední noc doma na dlouhou dobu. Další den jsem se probudil, vše dochystal, oblékl se, nasnídal se, rozloučil se, a už jsem s mamkou vyrážel do Prahy na letiště. V Praze na nás čekal můj kamarád Miky, který nás doprovodil až na letiště. Přišlo na řadu to nejtěžší loučení a to loučení s mamkou. Jsem prostě mamánek.

Doletěl jsem do Londýna, našel kufr, ale už mi bylo jasný, že nestihnu autobus, který mě měl dovézt z letiště na nádraží, kde jsem měl přestoupit na další autobus do Bournemouthu. Samozřejmě autobus jsem nemohl najít, takže mi ujel, nasedl jsem na další, který jel za dvacet minut, samozřejmě aby toho nebylo málo, byla na dálnici kolona jako krá**. Ujel mi autobus no. 2, díky bohu na mě v Londýně na nádraží čekala kamarádka, která mě zachránila přede mnou samotným, začínal jsem silně panikařit (všichni kdo mě znají, ví, že panikařím jak idiot i když o nic nejde), vše jsme spolu vyřídili, koupila mi svačinu a donesla pití (nic jsem celý den nepil, ani nejedl, nic jsem si ani nestihl koupit, ano až takový chudáček jsem byl).

Vau, mám pocit, jak kdybych popisoval totální drama, no ono to vlastně takové drama bylo. Nakonec vše dobře dopadlo, dokonce jsem vystoupil i na správné zastávce, Filip mě vyzvedl a už jsme jeli taxíkem domů. Totálně unavený jsem usnul asi během prvních pěti vteřin a spal jsem celou noc jako mimino.

speciální poděkování bych chtěl věnovat autorovi nedostaljsemsenauk.blogspot.com, posloužil mi jako velkou inspirací a zároveň jsem se díky němu do toho odhodlal

určitě si přečtěte jeho blog, je to paráda