czech boy from a small town: 24. února 2013

Asi už je na čase začít to tady brát trošku vážněji.

I přestože se vážně snažím furt nepřicházím na slova která by dokázala že to myslím alespoň z poloviny tak vážně jak bych chtěl. Nebaví mě psát o nesmyslech jako jsem psal do teď, ale zároveň to nechci brát příliš vážně aby to nevypadalo jako jediný smysl mého žití. Chtěl bych aby to celé nabralo nový směr, ale jak toho dosáhnout. Řekl bych, že člověk co si neprošel dostatečným množstvím životních tragédií nebo se nenarodil s neuvěřitelnou představivostí, nemá šanci něco napsat, nakreslit nebo co já vím co ještě. Ano, ti kteří mě znají uhádli dobře. Moje nálada nestojí za nic! Ani bych to neventiloval veřejně, ale když se dostaneš do situace, že s lidma který tady máš se ti bavit nechce a ty které by jsi tady mít chtěl tady nejsou, není jiná možnost. Nejsem ten typ co by to dokázal držet v sobě jsem ten vševentilující. Nejsem si vůbec jistý, jestli cokoliv co píšu dává smysl. Píše se dost blbě když nevidíš pořádně na to co jsi napsal (píšu na mobilu). Přemýšlím co dnes dělat, podám si přihlášky na VŠ na kterou stejně asi jít ani nechci. Pracovat od teď do konce života se mi taky nechce. Jak má člověk vědět ve 20-ti co chce?! Nevěděl jsem to v 15 když jsem se rozhodoval kvůli střední, nevím to ani teď.
Člověk si myslí nebo alespoň(mimochodem ta špangliština mi už leze krkem jak jí všude slyším) já si myslím a za člověka se ještě stále považují, že jak mile udělá jedno velké rozhodnutí bude mít na čas pokoj. Ten čas samozřejmě utíká několika násobně rychleji. Ani se nenadáte a musíte se rozhodovat znovu.
Jak může něco dokázat kluk bez zkušeností a bez toho aniž by věděl co chce. Čekat se mi nechce a za zbytečnou existenci se taky nepovažuji alespoň prozatím.
Už je asi na čase posunout se dal, dnes jsem docela rád, že jsem nedostal konvičku plnou čaje. Už mam skoro dopito a stejně tady už dlouho nevydržím, moc velký hluk, moc španglištiny.

Pokračování
Je o pár dní později, ale moje vnitřní pocity stále zůstávají stejné. Až na rozdíl že teď sedím v posteli a skoro se už pomalu chystám spát. Stále přemýšlím, nad tím co chci být, je toho moc, kdo má vědět, co je správně a co ne, asi nezbude nic jiného, než vše vyzkoušet, spadnout a zase se zvednout a tento proces opakovat stále dokola znovu a znovu. Shrnul bych to asi slovy, že lidé kteří vám připravují životní překážky jsou vlastně pro váš život přínosem tudíž jim můžete být vděční, protože zatím co oni se zpomalují tím, že vám překážky připravují. Vy se posunujete dál, protože je dokážete překročit, přežít a jít dál. Nikdy není na světě tak špatně aby se to nedalo zase nějak vyřešit, vždycky existuje řešení i přesto, že to ze začátku tak nevypadá. Jak říkám lidem který mám rád "zase to nějak vyřešíme, jako všechno vždycky".

No tak myslím, že blbých řečí jsem už napsal až až, škoda, že nejsem chytřejší. Docela by mě bavilo dělat poradce/psychologa atd. :-D No možná jednou v příštím životě.

Tady jsou fotky, ale jsou to jen fotky z instagramu, jsem moc línej na to připojovat telefon k počítači.